Vzhledem k tomu, že asi od 15 let koukám-či sem koukal opakovaně nepravidelně-pravidelně na porno a po každym orgasmu sem tim znechucenej, můžu říct, že nevěřim, že někomu může přijít přitažlivé porno. Může si leda myslet, že je přitažlivé, protože ho těší určitými stimuly, ale vzhledem k tomu, že reálně „z porna člověk nic nemá, protože při něm může maximálně masturbovat“, reálný pocit z porna je frustrace z ne-vztahu. Koho by taky bavilo masturbovat, když nemá-by neměl objekt, ke kterýmu se jeho masturbace váže.. nikoho. A jelikož když si můžu dojít pro osobu, kterou chci, nedává smysl, abych koukal na její minulost (natočené porno, nebo třeba i jen nahé fotky“, nebo pokud to vemu i mimo oblast „sexu“ i samotné fotky. Tedy myslím, že i samotné focení lidí reálně k ničemu neslouží, tedy nechápu lidi, co mají fotky svých „přátel“ a podobně.
Sice jsem pár takových fotek měl, ale když jsem zjistil, že s dotyčnými nevytvářím žádný vztah v reálném životě, zjistil jsem, že i ty fotky mi v podstatě překážej , protože můj okolní prostor mohu zaplnit věcmi, které jsou živé a ne minulé vztahy, které v přítomnosti nejsou.
Myslím, že kdyby se mnou dotyčné osoby komunikovali, neměl bych pak stejně důvod mít doma, či v práci (či kdekoliv) jejich fotky, protože náš vztah by byl-je živý (tím mluvím o potencialitě existence takových vztahů, aktuálně s nikým v podstatě fyzicky čas netrávim, nějak často) a tedy ani by nebyl důvod „mít nějaké fotky“ druhého, či nás, jako si lidé často fotí svoje děti, sebe se svojí rodinou a podobně. Jednoduše, protože když na sebe myslíme, tak nás to automaticky vede k tomu, abychom spolu „byli“ a komunikovali spolu bezprostředně, například aspoň skrze telefon, když jsme zrovna od sebe fyzicky „odděleni“ . Jiným slovem, považuju fotky za jakési mrtvé vzpomínky, neaktuální , nemám žádný důvod schraňovat svoje bývalé fotky , protože moje zkušenost není nijak (aspoň dle mého vědomí) fixovaná a tedy jediné, o co mám zájem si TY (ty, kdo víš, o čem mluvím = ty, co to cítíš stejně = JÁ) a jelikož ani jeden nejsme minulá zachycená zkušenost (fotografie), ale živé bytosti a nic jiného než jeden druhého nepotřebujeme/nechceme, jednoduše není prostor pro „skladování – doslova bych fotografie taktéž nazval formou nemoci hromadění“
Ve skutečnosti totiž ty „krásné fotky“ třeba mé partnerky nejsou vůbec krásné, když zrovna např. bych byl doma a čekal, až přijde z „práce“. Ve skutečnosti totiž pohled na danou fotografii ve mně vyvolává bolest, protože místo, abych na danou osobu myslel, že chci být s ní a šel za ní, což je to, co chci, tak místo toho, bych měl danou fotografii a „tzv. vzpomínal-přemýšlel“ a jak píši – já nemám o čem přemýšlet. Nemám na co vzpomínat a ani nemám na co čekat.
Du si pro to chci. Spolu. Já a